Futsal sice neumíme, ale sranda s námi je.

   Tak se nám asi včera zastesklo po starých kozlovských časech. Jako by se duch Luboše a Kulči opět objevil mezi námi a zasel semínko nenávisti do našich řad. Teda, samozřejmě nic proti našim odpadlíkům, ale včerejšek si rozhodně za rámeček nedáme.

 Vše začalo dnes již tradičním předzápasovým posezením v pohostinském zařízení a jelikož se hrálo na Klíši, volba padla na naši, za studentských let tolik velebenou i proklínanou, Hnátu. Zdůrazňuji, že šlo opravdu jen o to pověstné jedno pivo a žádné excesy prozatím neproběhly.

   Zdravě nažhaveni jsme se tedy přesunuli do haly UJEPu, která pamatuje mnohá naše vystoupení i z dob studií. Kromě omluveného Lociho jsme byli komplet a i Porčík stihl včas odstavit svoji mašinu a přišel nám krýt záda do brány.

   Soupeřem nám měl být tým KMF Úder, s nímž bývají zápasy obtížné. Sice se nescházejí ve velkém počtu, ale v nohách to rozhodně mají a není pro ně problém nás přehrát i bez střídání. O to víc jsme byli rádi, když tentokrát dorazili pouze ve čtyrech. Není nic lepšího než hrát celý zápas přesilovku. Soupeře si můžete povodit jak potřebujete, ubránit sporadické protiútoky není problém, natož jim několik gólů nasypat.

   Ne však pro nás. Hra s jedním hráčem v poli navíc v našem podání nutila spíš k pláči, než aby budila ovace a uznání. Chudáci Janča s Majkou se na to musely dívat celý zápas, za což by měly sklidit náš obdiv. Jak to, že jsme tak marní? Asi bude pravdou ona dnes už legendární hláška že problém našeho mužstva je ten, že máme příliš mnoho špatných hráčů.

   Zoufalost s jakou jsme se (ne)snažili o dobytí branky soupeře byla přímo hmatatelná. Místo abychom napadali jejich rozehrávku, tak jsme na začátku jen čekali co oni ve třech vymyslí. No chápete to někdo? Tímto stylem uběhlo prvních několik minut, než někoho napadlo zvolat cosi o napadání soupeře. Náš chaotický pohyb se tedy vysunul o něco blíže soupeři, ale stále to bylo na hovno. Dva rychlé góly do naší sítě po víceméně zbytečných chybách toto dílo dokonaly a tak oddechový čas měl být tím správným řešením na uklidnění situace a zkonsolidování roklíženého mužstva.

  A tehdy na nás sestoupil duch Kulči a Luboše. Jedna výtka za druhou letěla tím či oním směrem podle míry provinění v zápase. Kritika si nevybírala a její jedovatostí byl zasažen každý včetně Vráti.Co si o tom myslel dal po utkání svým rychlým odchodem jasně najevo. Byli samozřejmě jedinci, kteří v intenzitě a hlasitosti jasně převyšovali ostatní a není žádným tajemstvím, že to jsi ty, Míňo! Stejně už jinej nebudeš, ale.... Ty víš.

   Nebudu to prodlužovat, time-out nepomohl a my tak přežili zbytek poločasu v klasické křeči a i přes jeden korigující zásah(díky Oldy) jsme působili jak parta zoufalců.

   Druhé vymývání mozků formou kritiky přišlo i o poločase, ovšem opět bez jakékoli odezvy na hřišti. Šance se už ale v náznacích objevovaly a dokonce se nám povedlo vyrovnat(díky Zdendo). Zápas se rychle chýlil ke konci, když po jedné z mála našich rozumně vypadajících akcí byla nařízena penalta v náš prospěch. Dnes už bývalý zmrzlinář s nejistotou proměnil. Že by tím ale spustil nějaku lavinu nadšení a radosti, to tedy rozhodně ne. Spíše byla cítit ve vzduchu obrovská úleva.

   Konec utkání nám ovšem připravil ještě jednu libůstku. Míňa byl na půlce faulován a spadl tak jak to umí jedině on. Což hráč soupeře neunesl a začal protestovat. Následovala žlutá karta a jelikož protestoval dál i u druhého rozhodčího(a to velmi hrubým způsobem), nemohlo následovat nic jného než karta barvy červené. Atmosféra houstla a houstla, takže pan Hanzlík raději utkání ukončil a šel si vyčistit hlavu a uši do kabiny. Zbylí hráči soupeře se ovšem ukázali jako správní chlapi a bezprobémů nam podali ruce a omluvili se za exces svého spoluhráče.

  V kabině jsme na sebe chvíli jen koukali a nakonec se shodli na tom, že jsme pěkný blbci. Vráťa zmizel jako pára nad hrncem když se vaří grog a co jsme vypili u Sportovce to jinde pijou rok. A

faul na penaltu - 

penalta -